JÍST, NEBO NEJÍST

Ten, jehož dítě je, takzvaně, „dobrý jedlík“, netuší, jaké má štěstí, o kolik klidnější jsou jeho jídla než v rodinách s „špatnými jedlíky“. Samozřejmě, kdo je dobrý a kdo špatný, že... Je dobrý ten, kdo v klidu sní osmichodové gurmánské menu bez jediného slova a šťastně? Nebo prostě ten, kdo nedělá problémy před každým soustem?

Ideální je, když dítě jí s chutí. Určitě jste už viděli malé dítě, které dokáže na jídlo před sebou koukat s takovým odporem, že to všem ostatním vezme chuť k jídlu. To je samozřejmě špatné pro rodiče, ale pro něj to může být ještě horší.

Dítě jí s chutí, když je hladové. Jak to zní jednoduše... A taky, když mu dané jídlo chutná. Ale co když existují jen tři druhy jídel, které je vůbec ochotno dát do úst? Když se nedá překročit svatá trojice rohlík-smažený sýr-boloňské špagety?

Na to už mnozí různě konstatovali, že ještě žádné dítě nezemřelo, když jedlo jenom tohle. Samozřejmě, to je pravda, ale nemyslíme si, že by taková strava dlouhodobě prospívala jeho žaludku a zdraví. Navíc v dnešní době je v jídlech tolik složek, které tam vůbec nemají co dělat, že by to zasloužilo samostatný příspěvek. Proto se rozhodně vyplatí vpravit do dětí co nejvíce vlákniny a vitamínů – nebo alespoň minimálně zdravých jídel.

Velmi dobrý trik, a dnes už je k dispozici mnoho takových receptů, je zkusit uvařit oblíbené jídlo s přidáním ovoce nebo zeleniny. Může to být palačinka se strouhaným jablkem, banánem, nebo dokonce brownie s červenou řepou či cuketou.

Ale na chvíli se vraťme k tomu, co jsme psali výše, že dítě jí, když je hladové. Na mnoha místech je vidět, že děti jedí prakticky celý den. Snídaně, pak svačina, pak trochu ovoce – a pak všichni brblají, když se pak v poledne jenom šťourají v jídle. Prostě nejsou hladoví.

Dosud nejlepší, co se nám osvědčilo, bylo, že po snídani dostaly děti k svačině jen ovoce. Přesně tolik, aby nečekaly oběd s vlčím hladem, ale už kolem poledne si přály něco pořádného. Tehdy je mnohem méně mračení, mantrování „nelíbí se mi – ani neochutnám“. Odpoledne je to stejné, pokud někdo celý den mlsá, nebude večeřet, nebo alespoň ne s chutí.

Druhá věc je, že je opravdu potřeba všechno ochutnat. Není nutné to sníst, pokud to nechutná, ale neznámé chutě a jídla je třeba ochutnat. Jak jinak by někdo věděl, co má rád, že. Nejednou se stalo – u nás naposledy například u krémové dýňové polévky – že si s velkými obtížemi vzali jen malou porci a pak, světe div se, zjistili, že je to vlastně božské. A od té doby je to jejich oblíbené. Nucením jsme se nikdy nikam nedostali, a už vůbec nevěříme, že se dá jíst s chutí na povel („dokud talíř není prázdný, neodcházíš!“).

Nejlepší rada, kterou jsme dosud slyšeli a kterou můžeme dát i my, je, že pokud je naše dítě vybíravé („špatný jedlík“…), zeptejme se sami sebe: udělali jsme a děláme všechno pro to, aby tomu tak nebylo? Ukazujeme příklad, který vede k tomu, aby jedlo s chutí? Dáváme jídlu patřičnou váhu, nebo i my často něco jen rychle sníme v běhu? Jíme rozmanitě, nebo pořád to samé?

Není nutné z každé večeře dělat obrovský zážitek, to se nedá očekávat, ale pokud si děti zvyknou na dobrou náladu během jídla, kdy se soustředíme jen na ně a na sebe, možná si raději sednou ke stolu. Není náhoda, že většina dětí jí ve školce nebo ve škole s větší chutí než doma, tam je to velký společný program (a mimochodem, každý ať klidně přizná, kolik jídel ze školní jídelny bylo opravdu mnohem lepších než domácích… což je obrovská záhada, když se nad tím zamyslíme, ale přesto to tak bylo).

Samozřejmě víme, že někteří splňují všechno, co jsme popsali, ale z nějakého důvodu se jim nedaří, aby jejich děti měly rády jídlo. Těm můžeme jen popřát vytrvalost a vzkázat, že to bude mnohem lepší…