Přátelé

Kolik domů, tolik přátelství. Existují staří přátelé, noví, přátelé na dovolenou, nejbližší přátelé, vzdálení přátelé – a to je taky v pořádku, přátelé na hodiny povídání o ničem každý den, maminkové přátelé, školní přátelé. A samozřejmě existuje prolínání mezi skupinami, někdy i více. Co je zajímavé, je to, jak se naše vztahy rok od roku mění, jak se z dalekého známého stane nejlepší přítel a jak se z toho nejlepšího stane daleký známý?

V dětství měl každý nejlepšího kamaráda/kamarádku, s nímž existoval téměř srostle, vše si sdíleli, věděli o sobě víc než jejich vlastní rodiny. Jak rostli, byli spolu stále více, společně fantazírovali – to platilo hlavně pro dívky… – o tom, jaké to bude, až potkají „toho pravého“, jaké to bude, až budou mít rodinu, až konečně budou dospělí a budou „mít dovoleno všechno“ (ty roztomilé dětské sny, že…).

Pak přišel čas, kdy dospěli, společně se nervózně těšili na první rande, po rande společně plánovali jména budoucích dětí, společně plakali, když se ukázalo, že se po týdnu asi nevyplatilo snít o svatbě, protože nikdy nebude (alespoň s aktuální velkou láskou).

To všechno prožívali společně, stejně jako to, když skutečně přišel ten velký Pravý a skutečně došlo na svatbu. Pak se něco stalo a všimli si, že už si nepovídají každý den a už o životě toho druhého nevědí tolik jako dříve. Nebo si to možná ani nevšimli, jen plynuly měsíce, odkládali setkání, protože se vždycky něco objevilo. Nakonec, když se setkali, překvapeně si uvědomili, že v jejich životech uplynuly roky, aniž by jim ten druhý – alespoň na víc než pár minut – skutečně chyběl.

Obvykle je narození dětí jedním z takových zlomových bodů v přátelství. Nejprve ten, kdo ještě nemá děti, navštíví toho, komu se právě narodilo, přináší stále lepší a lepší dárky, prohlížejí si krásné malé novorozeně a mezitím se může stát, že si tajně závidí. Ten, kdo je čerstvým rodičem, závidí druhému svobodu, ten, kdo je svobodnější, závidí všední dny plné vůně miminka. (To není pravidlem. Existují, a není jich málo, ti, kteří ani na okamžik nezávidí nové mamince a raději si zakládání vlastní rodiny odloží o několik let.)

Všimneme si, že už raději voláme těm přátelům, kteří procházejí stejnou fází jako my. S nimi se můžeme domluvit, protože máme pocit, že lépe chápou, proč naše miminko nespí, co by mělo jíst, proč ještě nemluví.

Někdy nás napadne, že bychom měli seznámit starého přítele s novým, ale ve skutečnosti se nám do toho nechce. To se možná trochu změní, až bude mít každý rodinu, ale ne nutně.

Pak překonáme první těžší roky s dětmi, ty jdou do školky, do školy, pak možná existuje mezera, kde se můžeme vrátit ke starým přátelům – ale rychle se uzavře. Začnou nás obklopovat lidé, jejichž děti si tak dobře rozumí s našimi, my také s rodiči, takže když plánujeme dovolenou, grilování, raději je pozveme, protože tak si to užijí všichni. Děti si hrají, dospělí dělají, co chtějí. Ideální.

Vždyť s nimi se setkáváme častěji než s většinou našich rodinných příslušníků. Trápí nás stejné věci ohledně dětí, prožíváme stejné věci, navíc na stejném místě. To vůbec neznamená, že s novými přáteli nás spojují jen děti, možná jsme se zpočátku bavili jen o školní jídelně, ale jak jsme se každý den potkávali, chtě nechtě jsme se stali součástí života toho druhého.

Velmi pomalu se plíží zpět pocit, pokud se vůbec plíží, že by bylo fajn znovu vidět ty přátele, kteří nás znali „předtím“. Kteří nás viděli dospívat, viděli naše nejveselejší i nejsmutnější okamžiky. Protože někdy se nám může stýskat po tom, kým jsme kdysi byli, a také po tom, kdo dosvědčuje, že jsme existovali i před našimi dětmi. Tehdy tak dobře padne i obyčejný telefonát a pro skutečné dobré přátele je otázkou minut navázat na druhého a mohou pokračovat tam, kde přestali.

Ale stává se také, že po určité době zjistíme, že nám někdo nechybí, komu píšeme už jen ze zdvořilosti o Vánocích nebo k narozeninám, a ani nás netrápí, když neodpoví. Existují přátelství, kterým vyprší záruční lhůta, a ať už nás spojují jakékoli krásné nebo dobré vzpomínky, už nechceme být v kontaktu. Dokonce se může stát, že kdybychom se s nimi potkali dnes poprvé, nikdy bychom se nepřátelili.

Doufáme, že to je ta vzácnější varianta.

Protože přátelé jsou potřeba, tím nikoho určitě nepřekvapíme. Je potřeba, abychom se s někým mohli podělit o své myšlenky mimo rodinu, je potřeba, abychom měli komu zavolat, když máme volnou hodinu a dali si s ním kávu/sklenku vína. Stejně jako jsme v klidu, když naše děti mají svou malou společnost, tak i my musíme mít ty své lidi, s nimiž můžeme být bezstarostní. Čím více jich je, tím šťastnější jsme!