Martinský den

Husa, mladé víno, lucerny – to jsou zhruba hlavní věci, které víme o tomto jinak velmi veselém a krásném svátku. A přitom je tu tolik dalších věcí, které mohou být dnes důležité!

11. listopadu je svátek svatého Martina. Dříve i dnes se na něj mnoho lidí těšilo, každý z jiného důvodu. V dávných dobách byly v tuto dobu běžné velké oslavy a plesy, než začal 40denní půst trvající až do Vánoc, lidé si dali na oslavu záležet. (A pravděpodobně toho tolik snědli a vypili, že jim prvních pár postních dnů ani nepřišlo zvlášť obtížných…)

Proč se to ale vyvinulo? Kdo byl Martin a proč se v tuto dobu jí zrovna husa?

Martin, který se narodil v roce 316 (nebo 317) našeho letopočtu v Panonii do zámožné rodiny, sloužil již v 15 letech jako voják a jeho život se změnil v 18 letech. Podle legendy byl tento velkorysý a nekonečně laskavý mladík v tom roce umístěn v Amiens ve Francii. Byla krutá zima, mnoho lidí umrzlo nebo zemřelo hlady, převážně z chudších vrstev. Martin se snažil sdílet vše, co měl, s potřebnými, ale po nějaké době už neměl co dát. Takže když se jedné z nejchladnějších nocí setkal s žebrákem, rozpůlil svůj plášť a přikryl ho jím. Poté se mu prý ve snu ozval Boží hlas a o několik let později se nechal pokřtít a byl nesmírně populární, natolik, že ho v roce 371 chtěli jmenovat biskupem v Tours, ale kvůli své skromnosti to nechtěl přijmout, a tak se ukryl do husího chlívku, ale husí kejhání ho prozradilo a nakonec jmenování přijal. Celý jeho život provázely zázraky, byl prvním svatým, který nezemřel mučednickou smrtí, ale prožil svůj život ve velkém uznání a lásce.

Kolik z výše uvedeného je pravda a kolik ne, to se nikdy nedozvíme. Co je jisté, první písemná zmínka o tomto dni pochází z 12. století. Tímto dnem končil rolnický rok, služebníci dostávali svou mzdu, již se daly porážet jarní husy a připravovala se čerstvá vína.

Podle lidové víry, kdo na svatého Martina nejí husu, bude v následujícím roce jistě hladovět, ale kromě toho se pomocí husy – přesněji řečeno husí hrudní kosti – dá předpovídat i počasí na následující měsíce. Pokud je kost bílá, bude sněhová, příjemná zima, a pokud je hnědá, můžeme očekávat jen mokré, chladné počasí.

A nezapomeňme ani na mladá vína, která se také ne náhodou k tomuto dni vážou, a to ne proto, že by svatý Martin byl tak velký pijan vína (kdo ví…). V listopadu končí přeměna moštu na víno, Martin je ve větších vinařských oblastech i patronem mladého vína. V tento den se začala pít vína z nových sudů, která prý měla i léčivé účinky.

A proč děti chodí s lucernami, proč mnoho lidí zapaluje oheň?

To je ta nejkrásnější zpráva tohoto dne a samotného svatého Martina.

Léto už dávno skončilo, dny jsou stále kratší a tmavší, ale Vánoce jsou ještě daleko. Je těžké v tuto dobu vidět krásu a dobro ve všem, a přitom největší ponaučení z legendy o svatém Martinovi nejsou husy a zdánlivě vtipné skrývání se v chlívku, ale to, že sdílel něco s potřebnými, když to nejvíce potřebovali. Hledal to, co měl on a druhý ne, a ať už toho bylo jakkoli málo, dal mu z toho.

To je zpráva luceren, světla. Že máme pocit, že máme dost tmy, mlhy, chtěli bychom zpět do tepla, do světla, jen to nejde a na Vánoce se ještě musí čekat. Když zapálíme svou lucernu, rozsvítíme nejen svůj, ale i večer ostatních. Ne tak jednoduše, jako to dělá slunce v létě, ale teď musíme trochu pracovat, pomáhat těm, kteří vidí věci tmavěji než my. A když vedle sebe hoří mnoho takových luceren, a případně vedle nich i větší oheň, pak nám i ostatním toto množství světla dodá sílu, a ať už to zní jakkoli, najdeme v sobě to světlo, které nám bohatě vydrží až do svátků, kdy už bude vše zase plné ozdob a lesku.

Víme, že je to trochu jiný pohled na tento den a ani vám o takových věcech obvykle nepíšeme. Ale je to zvláštní svátek, doufáme, že i pro vás bude!

A nezapomeňte na staré rčení: „Kdo na Martina husu nejí, po celý rok hladoví, kdo na Martina mladé víno nepije, po celý rok žízní“ – neriskujte, pořádně se najezte a napijte!