Čím budeš, až budeš velký/velká?

Když se narodí miminko, od první chvíle je vše, co dělá, dokonalé. Nemusí ani nic dělat, stačí, že je. Pak, když začne „dělat“ věci – například zvedá ruce, nohy, mává – přicházejí předpovědi, co z něj na základě toho vyroste. Silně kope? Určitě z něj bude fotbalista. Rád hází míčem sem a tam? Basketbalista, co jiného. Skládá knihy na sebe? Malý vědec, budoucí velký profesor. Má dlouhé prstíčky? Můžeme začít šetřit na klavír.

Každý si pro své dítě představuje šťastnou dospělost a snaží se ho k tomu co nejlépe vést. Ale co se považuje za naše nejlepší vědomosti? Stačí chtít dobro, dá se tím vysvětlit cokoli? Svět se neustále a stále rychleji mění, možná to, co dnes považujeme za nejlepší, bude zítra už zastaralé. Samozřejmě přeháníme, ale je v tom kus pravdy.

V dřívějších dobách – a ne tak dávno, tato generace rodičů s malými dětmi tam také patří – bylo jednoduché: půjdeme na vysokou školu, na univerzitu a hotovo. Pokud se někdo chtěl „dostat daleko“, šel (nebo ho poslali rodiče) na právnickou fakultu, lékařskou fakultu, ekonomickou fakultu. Kdo měl rád cizí jazyky, šel na filozofickou fakultu. Kdo rád filozofoval, ten také. Aby nedošlo k omylu, jedno nepovažujeme za lepší než druhé, jen tehdy existovalo schéma, podle kterého si vybírali. (Obvykle.)

Ti nejodvážnější („špatní studenti“) byli ti, kteří se odvážili říct: nevím, čím bych chtěl být, počkám, třeba na to dříve či později přijdu. Mezitím buď odcestovali do zahraničí, nebo začali pracovat. Mnozí si během práce uvědomili, co by chtěli dělat později, a někteří jim tiše záviděli, někteří je hluboce litovali, že se jim vyhnul slavný univerzitní život.

Vlastně stejně jako od předškoláka se neočekává, že ví, čím bude, až vyroste, tak ani od osmnáctiletého to není nutně očekáváno. Jsou tací, kteří skutečně od narození vědí, že jednou budou veterináři, učitelé, a nakonec se jim to podaří, ale to je spíše vzácné. Zvláště v dnešní době, kdy je na výběr tolik povolání a prací, se pomalu skutečně kdokoli může stát čímkoli, i bez papírů a někdy i bez odbornosti.

Tajemství by snad spočívalo v tom, že bychom se měli opravdu věnovat našim dětem, poznat je, co je zajímá, v čem jsou dobří. Pokud máme geniálně kutí a tvoří dítě, které je naprosto lhostejné k literatuře nebo matematice, nemusíme ho nutně posílat na doučování, aby ho přijali na takzvané nejlepší školy. Ne každý musí mít univerzitu, aby byl úspěšný, ba naopak. Univerzita je skvělá věc, ale jen tehdy, když vás to, co tam děláte, opravdu zajímá.

Samozřejmě neříkáme, aby si někdo neosvojil základní znalosti ze všech předmětů, ale pokud se soustředíme na to, v čem je dobrý, a v tom ho povzbuzujeme a pomáháme mu, pak bude natolik sebevědomý, že se uplatní i v oblastech, ve kterých je možná slabší.

Protože každý je v něčem dobrý. A čím dříve to v našem dítěti rozpoznáme, tím snazší to bude pro něj i pro nás později. A pokud se splete, zvolí špatnou školu nebo povolání, které pro něj není, naším úkolem je být s ním a ujistit ho, že vždy bude někdo, na koho se může obrátit pro radu, nebo jen pro povzbuzující slovo.

Děti nejsou malé ovečky, které je třeba hnát. Je třeba je spíše doprovázet, pomáhat jim, stát při nich – když udělá chybu, promluvit si o tom, když spadne, ukázat mu, jak se zvednout. A pokud budeme šikovní, naše odměna bude ta nejlepší: až vyroste, bude z něj šťastný a spokojený dospělý.