Nesnažte se posuzovat...

Všichni soudíme. Někdo více, někdo méně, někdo to přizná, někdo to popírá i sám před sebou. Někdy máme pravdu, jindy ne a situaci si špatně vyložíme. Někdy se později omluvíme, jindy se poplácáme po rameni, že jsme zase věděli lépe, co je správné. Podle nás.

Polož si ruku na srdce: taky jsi už s mírným znechucením pozoroval dítě, které se v obchodě vztekalo, a bezmocného rodiče, který vedle něj křičel/syčel/prosil. Mezitím jsi se v duchu chválil, že jsi šel bez dětí, ale i kdyby tvé vlastní dítě tam bylo s tebou, tak by se takto určitě nechovalo – že ano?

Je tak snadné odsoudit někoho, kdo dělá cokoli jinak, než bychom to udělali my. Zvláště v dnešní době, kdy na různých sociálních sítích můžeme téměř anonymně ubližovat těm, o nichž si myslíme, že jsme lepší.

Ale bohužel, když jde o výchovu dětí, často není ani potřeba anonymita. Naopak, hrdě zíráme na nešťastného rodiče, jehož dítě se zrovna nechová tak, jak by se nám to líbilo. I když musíme dodat, že někdy máme pravdu my a druhý člověk něco dělá opravdu hloupě, navíc tak, že bezdůvodně obtěžuje ostatní. I to se stává. A také se stane, že se najednou ocitneme na druhé straně a u vedlejšího stolu si o nás šeptají, proč jsme tak hrozní rodiče. My se pak ohradíme, protože nás neznají, ale neuvědomíme si, že jsme včera zuřivě protáčeli očima kvůli tomu samému u jiné rodiny.

Obvykle neznáme okolnosti, které vedly k tomu, že rodič ztratí trpělivost, nebo že se dítě začne v restauraci vztekat. Nevidíme do života jiné rodiny, ani když jde o naše nejlepší přátele, maximálně můžeme předpokládat věci, které pak buď platí, nebo ne.

Kolikrát se nám stalo, že jsme něco odmítli a naše dítě se kvůli tomu zhroutilo. Lidé kolem nás možná nechápali, proč si nekoupíme tu ubohou čokoládu, chipsy, stou poníkovou hračku, o kterou dítě prosí, v horším případě řve – nebylo by to jednodušší? Ano, bylo by. Jenže spousta (někdy opravdu) dobrosrdečných lidí neviděla, že už třeba něco takového dostalo jinde. Nebo že předešlou noc ho bolelo břicho, a proto si ten den nemůže dát sladkosti. Nebo je v trestu za jinou podobnou akci. Nebo prostě nechceme kupovat, protože nelze na všechno říkat ano. Co je jisté: nikomu se nemusíme vysvětlovat. Kromě našeho dítěte, tomu můžeme říct, co se děje a proč, třeba jednou, v daleké budoucnosti, místo vztekání začne přemýšlet a chápat věci.

Samozřejmě, že se kvůli takovým věcem na druhé nezlobíme. Komentujeme maminku, která je krásná, i maminku, která není. Jedna se určitě nestará o nic jiného než o sebe, druhá je taková nenáročná, určitě ji má její manžel také plné zuby. Říkáme, jak je nesprávné, že někdo kvůli své práci vždy přijde pro dítě do jeslí, školky, školy jako poslední, a pak také, jak je ubohý ten, kdo je vždy první, nemá vlastní život, musí se věšet na své nešťastné děti?

Dobré na souzení je, že zatímco se zabýváme životem někoho jiného, nemusíme přemýšlet o vlastních problémech a chybách. Je pohodlnější a uklidňující zabývat se nedokonalostmi druhých, s nimiž ve skutečnosti nemáme nic společného, než se postavit tomu, co bychom měli změnit a zlepšit u sebe. Jak je příjemné vysvětlovat sobě a ostatním, proč se jejich život tak moc pokazil a proč se nám to nikdy nemůže stát – až do chvíle, než se to stane. Ani tehdy nezoufáme, pokud se náhle ocitneme na druhé straně, pak můžeme začít nadávat těm, kteří „nás ani neznají, a přesto vědí všechno lépe…“ – a kruh se uzavře.

Nejsme svatí a ani jimi nemusíme být, můžeme mít názor na kohokoli. Jen příště, když se dostaneme do situace, se kterou nesouhlasíme nebo která nás štve, místo protočení očima se zkusme zamyslet, zda nemůžeme pomoci, třeba jen povzbudivým, soucitným úsměvem, a jít dál.