Večerní rutina

Už jsme vám jednou psali o tom, co si myslíme o ranní rutině průměrné rodiny a proč máme pocit, že každý den narazíme na neviditelnou překážku, i když se snažíme, jak můžeme, abychom měli dokonalé ráno. Nebo alespoň snesitelné. Teď vám povíme, jak vypadá večer průměrné rodiny s jedním nebo více malými dětmi – jenže tady jsou překážky často už docela dobře viditelné.

Někdy kolem Vánoc jsme viděli film, ve kterém byla scéna, kde se k rodině objevil dávno neviděný známý, kterého děti nikdy předtím neviděly, a který byl tak vtipný a milý, že po večeři všechny děti trvaly na tom, aby je uložil spát on. Žádný pláč, žádné hádky, rodiče se šťastně usmívali, když quasi cizinec odváděl super nadšené děti nahoru, aby jim řekl pohádku na dobrou noc, a nikdo to celé nepovažoval za ani trochu zvláštní. Naše děti – a ostatně i my – bychom to za zvláštní považovali. Ne proto, že bychom tento program přáli milému známému, ale proto, že si nedokážeme představit, že by se děti po vyčištění zubů beze slova usmály, zamávaly a pak klidně spaly v posteli až do rána.

Určitě existují rodiny, i pár takových známe, kde večer skutečně vypadá tak, že je večeře, velké společné koupání, děti do postele, večerní pohádka, zhasnutí a hotovo – v osm hodin večer sedí dospělí v obýváku a povídají si o tom, co se ten den komu stalo. Tyto rodiny ostatní nekonečně závidí a kdykoli s nimi mluví, tajně si lámou hlavu, kde udělali chybu, kdy měli něco udělat úplně jinak, a pak posbírají všechny útěšné myšlenky, které je napadnou (mezi oblíbené patří „jednou se nám bude stýskat po tom, jak nás naše děti potřebují, za deset let už stejně nebudou chtít, abychom jim před spaním drželi ruku…“). Je pravda, že nám se jednou bude po hodně věcech stýskat, ale po krčení se ve tmě v malém pokojíčku asi ne, nebo alespoň ne tak často.

V průměrné rodině nejsou večery tak klidné. Obvykle se strhne menší hádka o to, co bude k večeři („žádné sendviče!“, „žádné omáčky!“, „budeme jíst těstoviny se zakysanou smetanou ZASE!“), a než se dohodneme na něčem, co nikdo neměl k obědu a všichni to budou ochotní sníst, zjistíme, že na to nemáme doma ingredience. Takže zůstanou sendviče. Každý týden si slibujeme, že v pondělí připravíme týdenní plán společných večeří a snídaní, ale to se vždycky nepodaří.

Stejně tak se nedaří, aby všechny děti bez hádky šly do vany. Zpomalí se i u ostatních dětí čas v takovou chvíli, skoro se zastaví? Sedí i ostatní děti zamyšleně i přes mnoho proseb s jednou nohou v kalhotách, ponožkách, jako by spaly za bdělosti? A když se konečně dostaneme přes tento bod, ba co víc, všichni se vykoupali, včetně koupelny, přijde čištění zubů, což je další příležitost, aby se všichni rozčílili. (O takových extra programech jako mytí vlasů, stříhání nehtů teď ani nechceme mluvit, stačí říct, že někomu bude trvat léta, než zpracuje zde získaná traumata.)

Poté, co jsme se poprali s čištěním zubů, přijde večerní pohádka. To je mimochodem i u těch nejaktivnějších rodin relativně klidná a mírumilovná záležitost, je to část dne, po které nám bude opravdu stýskat, až nebude. Ale co přijde potom…

V ideálním případě už v tuto dobu všichni spí, nebo zalezli do postele a napůl v polospánku se nechávají objímat a líbat. V méně ideálním případě je objímání a líbání v pořádku, ale od té chvíle nás nepustí a musíme sedět vedle nich, dokud neusnou. Samozřejmě, pokud se to stane během několika minut, je to v pořádku, ale často se to protáhne a my zjistíme, že sami usínáme, nebo přemýšlíme, co všechno jsme ten den ještě chtěli stihnout (nebo naopak, jak moc jsme nechtěli dělat vůbec nic, jen sedět na gauči před dobrým filmem…).

A když nadejde ten okamžik, konečně všichni klidně spí… pak se snažíme vyplížit se ven s pohyby, které by zahanbily i nindži, vyhýbaje se každému vrzavému místu na podlaze. Víme, která parketová deska zaskřípe, když na ni šlápneme, a jak přesně zavřít dveře, aby nevydaly zvuk.

Pokud se nám to všechno povedlo, máme to. Noc je naše, děláme, co chceme – až do chvíle, kdy se odněkud ozve tenký hlásek: „musím čůrat“, „mám hlad“, „mám žízeň“.

Ale věřte nebo ne, i to jednou pomine. A pak se ukáže, kdo měl pravdu: ten, kdo říká, že se nám bude stýskat po všem, nebo ten, kdo říká, že jsou přece jen momenty, které nám pravděpodobně nebudou chybět, až naše děti vyrostou…

Jedno je však jisté: jejich klidné, dřímající tvářičky, jak se cítí v největším bezpečí – bez ohledu na to, zda jsme s nimi byli až do usnutí, nebo ne – to bude pro každého později ta nejkrásnější vzpomínka.