Malé Vánoce, velké Vánoce

Světla, vůně, známé i nové společné sváteční programy, pocity, které vyvolávají – to nejlepší, nejzajímavější období roku, doba očekávání. Na jehož konci je ten nejjasnější den, na který stálo za to čekat: Vánoce. Které zase přišly.

Spěcháme, objednáváme, čekáme na kurýra, honíme kurýra, hledáme hotovost, probouzíme se za úsvitu, protože si vzpomeneme, že jednomu z dětí nedorazil dárek, a nemáme ponětí, kde by mohl být, stejně jako nemáme ponětí, co budeme jíst na Štědrý večer nebo na druhý den Vánoc… To je jen obyčejný den před 24. prosincem. Kdo má štěstí, má jen 1-2 takové dny, kdo méně, pro toho je takový celý měsíc. A přitom to kdysi bylo jinak.

Vzpomínáte, jaký byl svátek jako dítě? Stres jsme si nevšimli, samozřejmě ne, jen jsme cítili jakési milé vzrušení, zvláště kolem 22.-23., kdy už zbývalo jen jedno nebo dvě okénka v adventním kalendáři.

Věděli jsme, že v dnech před Vánoci, nebo alespoň v den Vánoc, už jsou naši rodiče doma, vaří se jídla, která nikdy jindy v roce nejíme, a jídla, kterým jsme jako děti ani nerozuměli, jak se dají jíst (sulc?!).

Vzpomínáte na velké procházky na Štědrý den, kdy jste mohli potkat půl města, protože se zajímavým způsobem každý vydal s prarodiči/tatínkem na procházku? Na to vzrušení, které jsme v sobě měli, protože jsme tušili, že se nemusíme náhodou potulovat v našich hezkých šatech a kombinézách, doma nás bude čekat nějaké kouzlo? A cestou domů jsme sledovali, kde už svítí vánoční stromeček v okně, protože to bylo dobré znamení, že tam už chodil Ježíšek.

Mnozí toho dne před oslavou chodili na jesličky. To byl velký zážitek i pro toho, kdo jindy celý rok do kostela nevstoupil, ale jesličky by si za nic na světě nenechal ujít. Něco bylo v hudbě, v 30 let starých textech, co dokázalo dojmout i malé dítě – a samozřejmě každá holčička záviděla té šťastné starší dívce, která si ten rok mohla zahrát Marii. Nebo hlavního anděla. To byly skutečné sny o rolích.

Vzpomínáte si na to, když jste se vrátili z procházky/kina/kostela domů a zázračně už tam byli příbuzní, všichni ve svátečním oblečení, už ne stresující se s večeří, ale nějak skutečně uvolněně čekali na děti? Alespoň dětem se to tak zdálo. V zákulisí se jistě někdo v zadní místnosti usilovně balil, ale to jsme neviděli. My jsme jen viděli, jak táta najednou zmizí „zkontrolovat, jestli je v obývacím pokoji všechno v pořádku“, jehož dveře se mimochodem zavíraly jen jednou ročně, o Vánocích. Pak jsme věděli, že když budeme opravdu pozorní, uslyšíme ten zvuk, na který jsme celý den čekali (ne, nemyslíme na padající vánoční stromek, i když i to se stávalo, prý se na něj „opřeli andělé…“), zvonění zvonku a hudbu (v osmi a půl z deseti domů Tichou noc, že ano).

A pak jsme poprvé spatřili vánoční stromeček a dárky. Na které jsme tak dlouho toužili, a ne, nemyslíme jen na balíčky, ale na atmosféru, která nás tam obklopovala. Všichni, koho jsme milovali, tam byli, všichni měli dobrou náladu (kromě jednoho nebo dvou dětí, které nedostaly, co si přály), všichni se smáli i s těmi příbuznými, se kterými se jinak většinu roku ani moc nebavili. Takže všechno bylo v nejlepším pořádku.

Proč jsme to vyprávěli? Protože naši rodiče, prarodiče pravděpodobně vždy tento den neprožívali takto, pravděpodobně se obávali, zda se jim povede rybí polévka, zda se převrátí stromek, zda má každý všechny dárky, zda dorazí i druhý bratranec večer, nebo až na konci oslavy – a mohli bychom pokračovat, to byly možná menší problémy. Ale nám, dětem, to tehdy nepřipadalo. Protože jsme hledali jen kouzlo, a jen to jsme viděli, protože nám to ukazovali. A přesně proto se teď tak snažíme, proto se vzrušujeme, proto se obáváme, protože chceme našim dětem dát to, co jsme dostali od našich rodičů. Bezstarostné, pravé Vánoce, na které si budou vždy pamatovat jako na nejkrásnější dny.

Doufáme, že se vám to také podaří, stejně jako všechno ostatní, co jste plánovali, co si přejete! Přejeme vám velmi veselé Vánoce, příjemný odpočinek a mnoho radostných společných chvil s těmi, kteří jsou pro vás nejdůležitější!